Ocenění

Vegetarismus pro a proti Přemysl Pitter, 1928 IV. Člověk si sestrojil theorii, sobě zdánlivě velice příznivou, ale úplně falešnou theorii, že člověk je pánem přírody. Proto počíná si tak, jakoby celá příroda neměla jiného smyslu, než aby sloužila jeho čistě sobeckým zájmům: chce, aby mu ve všem sloužila, aby mu byla pokořena a otrocky jej poslouchala, snaží se ji vtěsnat do forem jemu milých, využívá ji nemilosrdně a vraždí tisíce živých tvorů nejen ke své výživě, ale často jen ze svévole a k své zábavě. Takovým způsobem dosáhl člověk toho, že se sám přírodě odcizil a že příroda se mu stala nepřátelskou. Indický básník Thákúr nazval naši kulturu kulturou zdí, protože skutečně vyrostla v kamenných zdech městských, které člověka úplně odcizily jeho pravlasti - přírodě. Následkem tohoto odcizení jsou nezdravé výrostky naší kultury, projevující se v mravní zvrácenosti, sociálních chorobách, přecitlivělosti, změkčilosti atd. Přes všechny tyto pohromy, které hluboce otřásají pokolením lidským v samých jeho základech, člověk přece nikdy nedosáhl svého snu, stát se skutečným pánem přírody, spoutat ji úplně svou vůlí. Ano, vyrostly vysoké kultury, které si podmanily vodu, vzduch i zemi, ale až dosud se všechny shroutily a písčiny pouští a vlny oceánů překrývají místa, kde žil kdysi člověk, chtějící býti pánem světa. Až dosud totiž nebyla ani jedna z těchto kultur proniknuta harmonií s Duchem Všehomíra a proto zanikly všechny a zanikne i naše, nenastoupí-li jedině skutečnou a jedině správnou cestu, t.j. cestu harmonie s Bohem. Chce-li kdo nastoupit tuto cestu, musí si především uvědomit, že není ani on ani souhrn všech lidí pánem přírody, ale její částí, že člověk má naopak harmonicky zapadat do tohoto velkolepého obrazu Přírody, chce-li dosíci svého naznačeného cíle. Jeho rozumové schopnosti mu nedávají práva, aby jich používal na otročení jiných životů a ničení všeho toho, co příroda pracně vybudovala, ale má jich používat jen v tom smyslu, aby všehomírnou harmonii ještě zvýšil. Člověk má býti starším bratrem a vychovávatelem ostatních tvorů. Z tohoto stanoviska vycházeli mnozí velcí učitelé náboženští, jako na př. Buddha, který zákon lásky rozšířil i na všechno živé tvorstvo, pravě: "Nebudeš ubližovati žádnému tvoru živému". Tedy nejen člověku, ale i zvířeti. Vyznavači Buddhovi tento zákon skutečně dodržují, zvířatům neubližují a proto jich ani nejedí. Známy jsou překrásné legendy i o křesťanském světci Františku z Assisi, který zvířata nazýval svými bratry a sestrami, kázal jim a vyzýval je, aby i ona velebila Boha. Jisté je, že člověk, řídě se svým přirozeným pudem, cítí ke zvířatům lásku, cítí ji neméně i zvířata k člověku, která vedle toho cítí k němu i svou podřízenost. V tom směru nám může býti vzorem poměr, jak jej popisuje bible v líčení rajského života. Skutečně vypravují cestovatelé, kteří přišli do krajin, do nichž lidská noha ještě nevstoupila, že zvířata se člověka nebála, ale také mu neubližovala, prostě zvědavě si prohlížela nového tvora, dosud jim neznámého. Tento rajský poměr porušil člověk svými zbraněmi. Domácí zvířata člověka často vroucně milují, podřizují se úplně jeho vůli, oddaně snášejí s ním jeho osudy. Bojícího se nebo plašícího koně upokojí často jen lidský hlas. Pes dovede zachránit život člověka i s nasazením svého vlastního života. Zvířata často se utíkají ve svých bolestech nebo úzkostech k člověku, a člověk, pokud může dává jim ochranu i pomoc. Mnoho lidí zvířata skutečně miluje. O lásce člověka ke psům, kočkám, koňům netřeba se ani zvláště zmiňovat, ale člověk miluje často i ona zvířata, která později zabíjí, aby jich užil jako své potravy. S jakou láskou na př. vychovává hospodyně mláďata všeho druhu hospodářských zvířat; často je nucena tuto lásku projevovat i sebezapřením a obětavostí. Známý je láskyplný poměr dětí k mláďatům zvířat a pod. Překvapuje jen to, kterak mizí láska člověkova, když zvířata dospějí určitého věku a člověk v nich už nevidí tvorů, hodných své lásky ale jen předměty k ukojení své touhy po nasycení a požitku. Táž hospodyně, která se mazlí s malými housátky jako se svými dětmi, později, když housata dospějí, úplně zapomíná na svůj krásný, původní poměr k nim, ale za živa z nich odírá peří a později, když se chystá je zabíti, připravuje je opravdu mučivým a nelidským způsobem na smrt. Krmí je totiž násilně při úplném zamezení pohybu, jen aby dosáhla co největšího ztučnění své ubohé oběti a ani při tom netuší, že takto ztučnělá husa je těžce nemocný tvor, neboť všechny její ústroje, zvláště játra, jsou tukově degenerovaná. Táž choroba bývá u člověka provázena těžkými útrapami, jimiž ovšem trpí i husa, ale člověk je zúmyslně přehlíží anebo si je falešně vysvětluje, na př. dušnost žízní. Tak těžce nemocné zvíře se počítá za zvláštní lahůdku. Zrovna tak převrácený je poměr člověka a koně. Kůň slouží po celý život člověku věrně a oddaně, ale místo, aby se dočkal konečného vděku člověkova, bývá prodán řezníkovi a sněden. Směšná je námitka, že by nebylo tak pěkné, vidět selský dvůr bez drůbeže. Vždyť drůbež tam může býti a žíti dále, ale aby snášela vejce a ne aby byla usmrcována. statně jsou lidé, kteří se v zimě starají o ptactvo polní, zahradní, lesní atd. a vypadá to okolo jejich domu velmi vesele, ač nikomu nenapadne, tyto švitořivé strávníky pobíjet. Ani blech a štěnic by nebylo potřebí zabíjet, kdyby všichni lidé dbali plně čistoty. Velmi mnoho lidí jí s chutí mnoho masa, ale nedovedou sami zvíře zabíti. Používají k tomu důsledně cizí pomoci. Je v tom velká nesrovnalost. Takový člověk vidí v živém zvířeti tvora cítícího a do jisté míry i myslícího, proto se neodvažuje na něho vztáhnouti ruku. Ale v pečeni na talíři už tohoto živého a cítícího tvora nevidí. Při pohledu na strom, obsypaný ovocem, sbíhají se člověku sliny v ústech. Pochybuje, že by se našel člověk, kterýž by měl týž pocit při pohledu na pasoucí se krávu. Jiní zase úplně přehlížejí nebo zapomínají, že zvířata mají tak dokonale vyvinutý cit a smysl pro bolest jako my a že pud sebezachování je u nich neméně silný jako u nás. Zapomínají, že zvířata jsou skutečně naši mladší bratři, kteří i uznávají zvláštní, jim nedostižitelné vlastnosti člověkovy a ochotně se před nimi sklánějí. Člověk však se dopustil těžkého omylu tím, že tohoto dobrovolného pokoření se zvířete nepoužívá k jeho povznesení, ale právě naopak, zvíře úplně vykořisťuj ke svým sobeckým účelům, neštítě se ani jeho vraždy. Kdo pozoroval zvířata vedená na porážku, přesvědčí se velice brzo, že zvířata tuší dobře, co se s nimi má státi, neboť často bývají naplněna děsem a hrůzou před smrtí, která se jeví urputným odporem ke vstupu do budovy porážky. Řezníci jsou nuceni nezřídka sváděti těžké zápasy s nimi a žel Bohu, používají k nim prostředků velmi bolestných a surových, na př. vykroucení ocasu. Ještě strašnější okamžiky je ovšem čekají v místnosti samé, kde vše páchne čerstvou krví a smrtí. Tento děsivý předsmrtný strach nemůže zůstati bez vlivu na tělo zvířete. Nelze pochybovat, že jako u člověka, který se octl v podobné situaci, vznikají v těle těžké změny rázu destruktivního (rozrušivého) a tudíž chorobu vyvolávajícího. Podobně jest tomu i v těle zvířecím. Tyto změny, stupňované ještě hnilobnými pochody, kterých bývá potřeba, aby maso bylo potřebné měkkosti a stravitelnosti, nemohou zůstati bez zlých následků pro tělo člověka, který se trvale živí masem takto získaným. Člověk tedy, požívaje hnijícího masa zabitých zvířat (Tolstoj by řekl hnijících mrtvol zvířat), poškozuje své vlastní tělo. Vedle toho se člověk tak zapomněl, že zneužívá svého povýšeného postavení, které mu přiznávají i zvířata sama svým dobrovolným pokořením se, k hrubým vraždám, ve kterých jde tak daleko, že někdy vraždí jen pro svou zábavu a k nelítostnému vykořisťování. Tím zatěžuje svou vlastní duši a znesnadňuje svou dráhu vývojovou, neboť ono dobrovolné poddanství zvířat má docela jiný smysl, než jaký se mu přikládá. Člověk má tyto pokorné mladší své bratry podle možnosti k sobě povznášet, ulehčovat jim jejich těžkou cestu vývojovou - a ne jejich oddanosti sobecky využívat. Mnozí lidé, slyšíce vegetariány mluvit o citu zvířat, vzpomínají toho, že i živá rostlina cítí, takže by člověk neměl vlastně ani jí způsobovat bolest. Do jisté míry mají pravdu. Je sice podstatný rozdíl mezi plným vědomím zvířete, které se v mnohém směru blíží plnému vědomí člověkovu, a stavem neuvědomělé citlivosti rostliny. Chce-li však kdo býti tak citlivý, pak nutno prostě opakovat, co jsme už jednou řekli, že přirozenou výživou člověkovou jsou plody: obilniny, luštěniny, ovoce a třeba i brambory. Většina plodů obsahuje výživné látky, potřebné k naší výživě, které jsou soustředěny v poměrně malém množství hmoty. Plody nejsou obdařeny skutečným, vědomým životem; v nich je život utajený, který se křísí k plnému, vědomému životu teprve klíčením. Požívá-li tedy člověk plodů, nezpůsobuje tím bolesti naprosto nikomu. Jedlíci masa mluví i o bezbolestné smrti, kterou by mohla moderní technika připravit na smrt odsouzeným zvířatům. Ale smrt, bolestná či bezbolestná, zůstává smrtí vždy. Bojí se jí každý živý tvor. A kdo se jednou zabýval hlubšími příčinami bytí našeho i celého světa, ten pochopí, že nikdo z nás nemá práva bráti život druhému člověku, jak tomu učí i křesťanství, ale nemá práva zbavovat života ani zvířata, jak tomu učí buddhismus. My všichni - lidé i zvířata - přišli jsme na tento svět, abychom naplnili jistý úkol. Tolstoj tento úkol naznačil velice případnými slovy: abychom sloužili Bohu a člověku. Pravidelně se však zapomíná, že i tato zvířata, tito naši mladší bratři, přišla na svět, aby naplnila svůj úkol. I ona žijí svým osobitým vývojem, který spěje vždy výš. Východní filosofie dokonce učí, že v koloběhu světů dospějí i ona jednou lidské důstojnosti. Proto je potřebí nechat i zvířata žíti jejich individuálním životem a napomáhati jim k jejich duševnímu vývoji. Potom ovšem pochopím, že člověk nemá práva tento vývoj násilně přerušovat. Ve svém bludu, že je pánem přírody a korunou tvorstva, osobuje si člověk právo vraždit, místo aby láskyplně pomáhal a sloužil.